Pavel
Kohout
Básník, dramatik a prozaik
1928
|
Po únoru 1948 a v první polovině padesátých let byl jedním z hlavních představitelů socialistického realismu a takzvané budovatelské poezie, od šedesátých letech úspěšný dramatik. Aktivně se zapojil do komunistického reformního úsilí let 1967 až 1968, v roce 1969 byl z Komunistické strany Československa vyloučen. Poté nesměl publikovat a pracovat v oboru, v roce 1977 podepsal Prohlášení Charty 77. Od roku 1979 žil v nuceném exilu ve Vídni a po roce 1989 se do Československa vrátil.
Vlastní komunistickou minulost a vstup do komunistické strany po převratu v roce 1948 Kohout po letech vysvětloval dobovým kontextem. Československo zažilo selhání kapitalismu a západních demokracií těsně před válkou. Po nástupu komunistů se Pavel Kohout ocitl v prostředí, které podporovalo komunisty.
„Když jsem se pak náhle během několika roků dostal do situace, stejně jako stovky tisíc komunistů, že jsme zjistili, že to všechno je krvavý podvod a že jsme vlastně sloužili jako opona zločinům, tak měli všichni několik možností: buďto se zastřelit, nebo vyskočit z okna, což udělalo pár lidí, (…) nebo se s tím ztotožnit a říct si: Už se stalo, tak je to náš život a budeme to tedy doživotně oddělávat. Anebo si říct: Kriste Pane, co s tím provedeme, vždyť jsme to spoluzavinili…“
Postupné vystřízlivění z komunistu přišlo v padesátých a šedesátých letech. Kohout začal psát kritické hry ohledně stávajících poměrů v komunistické společnosti a již v roce 1955 byl poprvé zbaven stranické legitimace.
S příchodem Pražského jara se přidal k reformnímu křídlu československých komunistů. Na sjezdu spisovatelů v roce 1967 vystoupil s ostrým projevem a veřejně přečetl Solženicynův dopis o svobodě slova. Kohout se stal jednou z nejvýraznějších postav Pražského jara. Po srpnové invazi a s nástupem normalizace byl postupně vytlačován z oficiální kultury.
Státní bezpečnost od roku 1975 zvažovala různé možnosti, jak Pavla Kohouta diskreditovat jak v disidentském prostředí, tak před celou společností. Navrhovala například natočit o něm diskreditační pořad, ve kterém by byly veřejnosti ukázány jeho dobré majetkové poměry (obýval byt v Praze na Hradčanech, vlastnil rekreační chatu a automobil značky Renault). Státní bezpečnost se snažila, aby Kohout ztrácel důvěru opozičních činovníků v Československu i v zahraničí, a pokoušela se jej zdiskreditovat jeho údajně dobrými vztahy se Státní bezpečností:
„Kolem Pavla Kohouta potom za pomoci agentury i dalších vhodných osob vytvořit ovzduší nedůvěry v pravicových kruzích s tím, že i přes KOHOUTOVY negativní projevy jsou mu ministerstvem vnitra benevolentně povolovány cesty. Stejná legenda bude rozšířena i v zahraničí prostřednictvím I. správy FMV [československé rozvědky].“
Postup Státní bezpečnosti se zostřil poté, co podepsal Prohlášení Charty 77. Tajná policie ke sledování jeho aktivit získala ke spolupráci několik osob z jeho okolí, kontrolovala mu poštu, odposlouchávala telefon a nasadila prostorové odposlechy. Pavel Kohout byl opakovaně zatýkán a předváděn k výslechům, byl mu odebrán řidičský průkaz a zasílány desítky „anonymních“ nenávistných dopisů od „rozhořčených spoluobčanů“. V květnu 1977 byl vystěhován ze svého pražského bytu a musel bydlet na své chatě v obci Sázava. Zde jej však v červnu 1977 navštívila delegace čtyř místních dělníků (vyslaná Státní bezpečností), která jej jako zrádce národa vyzývala k tomu, aby se odstěhoval z města a nejlépe i z Československa.
Podle záznamu o návštěvě: „Rozhovor byl veden velmi tvrdě s cílem KOHOUTA nepustit ke slovu a vážně ho varovat před dalším pobytem v Sázavě. Bylo mu sděleno, že by nezůstalo pouze u nějakých pomalovaných vrat a že by se také mohlo stát, že by se stal obětí lidí, kteří na jeho činnost mají zcela jednoznačný názor. Proto ať tento rozhovor chápe po svém, buď jako varování, nebo výhrůžku. Pavel KOHOUT byl rozhovorem, a zvláště pak návštěvou tak početné skupiny překvapen.“
V průběhu roku 1978 se perzekuce stále zvyšovala: v červnu mu Státní bezpečnost zaslala „anonymní“ vyděračský dopis požadující půl milionu korun, v červenci mu byla na auto umístěna výbušnina a v srpnu byl otráven jeho pes.
Pod tímto tlakem Kohout souhlasil s ročním pracovním výjezdem do Rakouska. Když se chtěl v říjnu 1979 do Československa vrátit, nebylo mu to již umožněno a následně byl zbaven československého státního občanství.
Záminkou pro nepovolení návratu se stalo několik rozhovorů, které Pavel Kohout poskytl západním novinářům, a zejména vydání románu „Katyně“, který Státní bezpečnost charakterizovala jako „vulgární protičeskoslovenský, protisocialistický pamflet“.
