![](images/plastic/1.jpg)
The Plastic People
of the Universe
rocková kapela
1968
|
1988
The Plastic People of the Universe byla pražská rocková kapela, která patřila mezi hlavní protagonisty československého hnutí underground v letech 1968 až 1988 a inspirovala vznik mnoha dalších undergroundových kapel. Hudební skupinu založil v roce 1968 Milan Hlavsa, jejími stabilní členy byli v sedmdesátých letech Vratislav Brabenec, Josef Janíček a Jiří Kabeš.
Kapela se v sedmdesátých a osmdesátých letech ocitla v opozici vůči komunistickému režimu v Československu a vzhledem ke svému nonkonformnímu vystupování zažívala perzekuci a také věznění.
Státní bezpečnost nezávislé hudebníky z prostředí undergroundu a big beatu označovala jako „vlasatce“. Mladí lidé, kteří se svým chováním a vzhledem vymykali normalizační kultuře Československa, se stávali terčem propagandistických kampaní, ale i přímé perzekuce.
![](images/plastic/2.jpg)
Ivan Martin Jirous, řečený „Magor“, kultovní postava československého undergroundu, umělecký vedoucí „Plastiků“ a autor „Zprávy o třetím českém hudebním obrození“ z roku 1975, která vyšla i v exilu, se do vězení dostal hned několikrát. Nejen kvůli svým kulturním aktivitám, ale rovněž kvůli svému výstřednímu chování.
![](images/plastic/3.jpg)
Od listopadu 1975 Státní bezpečnost perzekvovala undergroundové kapely v rámci celostátně řízené akce s krycím názvem „Kapela“. Od roku 1973 nebyl skupině přiznán profesionální status, čímž prakticky ztratila možnost legálně veřejně vystupovat.
V únoru 1976 se u příležitosti svatby uměleckého vedoucího kapely Ivana Martina Jirouse uskutečnil v Bojanovicích u Prahy nepovolený koncert, na který se sjely na čtyři stovky mladých lidí a na němž vedle „Plastiků“ vystoupily i další hudební skupiny. V reakci na tuto akci se Státní bezpečnost rozhodla proti undergroundu zakročit a zatkla více než dvacet osob, včetně členů The Plastic People of the Universe.
![](images/plastic/4.jpg)
Na obranu mladých hudebníků se tehdy postavila řada známých osobností, například básník Jaroslav Seifert, filozof Jan Patočka nebo spisovatelé Václav Havel, Ivan Klíma a Pavel Kohout.
Zapojení známých postav československé kultury výrazně pomohlo medializaci procesu, i když komunikace mezi intelektuály a undergroundem ve svých počátcích nebyla jednoduchá. Na začátky komunikace s Martinem Jirousem Václav Havel později vzpomínal: „Jen ke mně tu a tam dolehly různé trochu divoké, a jak se později ukázalo, velmi zkreslené zprávy o společenství, které zformoval a nazval undergroundem, a o Plasticích, nekonformní rockové kapele, kolem níž bylo toto společenství soustředěno a jejímž byl Jirous uměleckým vedoucím. On měl o mně, jak ze slov přítele Sněhuláka vyplynulo, rovněž nepříliš lichotivé mínění: byl jsem pro něj příslušníkem oficiální a oficiálně tolerované opozice, tedy vlastně establishmentu.“
Po setkání s Jirousem a poslechu nahrávek „Plastiků“ však Havel usoudil, že se jedná o „hluboce autentický výraz životního pocitu lidí drcených bídou tohoto světa, zneklidňující svou hudební magií“.
I díky zveřejnění informací o chystaném procesu v západních médiích byla většina zatčených z vazby propuštěna na svobodu. Přesto byly k nepodmíněným trestům odnětí svobody v září 1976 odsouzeny čtyři osoby: Ivan Martin Jirous na osmnáct měsíců a Vratislav Brabenec na osm měsíců. Spolu s nimi byli odsouzeni Svatopluk Karásek a Pavel Zajíček.
![](images/plastic/61.jpg)
![](images/plastic/62.jpg)
„Proces s Plastiky“, jak je obecně označován, se stal důležitým impulzem pro vznik lidskoprávního hnutí v Československu a následně i sepsání klíčového dokumentu československého disentu, Prohlášení Charty 77, který propojil nejrůznější kruhy rodícího se disentu: od undergroundu až po katolické intelektuály. Václav Havel tento proces popisoval následovně: „Spektrum bylo úplné, a i když to třeba nelze vyčíst přímo z podpisů na těch různých protestech, ve skutečnosti se právě v této době, v těsnější či volnější souvislosti s případem Plastiků, sblížily a neformálně ― prostřednictvím různých nově navázaných kontaktů a přátelství ― propojily hlavní okruhy, které byly do té doby víceméně od sebe izolovány a které představovaly základní masiv budoucí Charty 77.“
Po propuštění na svobodu byli členové kapely dále perzekvováni. Byli vyhozeni ze svých zaměstnání, nesměli veřejně vystupovat a Státní bezpečnost je pravidelně předváděla k výslechům a umisťovala do „preventivní“ vazby.
Nepřátelská činnost Vratislava Brabence měla podle Státní bezpečnosti spočívat v následujících skutečnostech:
„Jmenovaný se jako signatář Charty 77 podílí na rozmnožování a distribuci protistátních tiskovin, které s Chartou souvisejí. Podílí se na organizování různých srazů členů hippies a undergroundu, které jsou pořádány společně s předními představiteli antisocialistických sil v ČSSR. V průběhu rozpracování bylo zjištěno, že BRABENEC je s představiteli antisocialistických sil v ČSSR v neustálém styku.“
![](images/plastic/51.jpg)
![](images/plastic/52.jpg)
![](images/plastic/53.jpg)
Nakonec byl hudebník v roce 1982 v rámci akce StB „Asanace“ donucen vystěhovat se z Československa.