The Plastic People
of the Universe
rocková kapela
1968
|
1988
The Plastic People of the Universe byla pražská rocková kapela, která patřila mezi hlavní protagonisty československého hnutí underground v letech 1968 až 1988 a inspirovala vznik mnoha dalších undergroundových kapel. Hudební skupinu založil v roce 1968 Milan Hlavsa, jejími stabilní členy byli v sedmdesátých letech Vratislav Brabenec, Josef Janíček a Jiří Kabeš.
Kapela se v sedmdesátých a osmdesátých letech ocitla v opozici vůči komunistickému režimu v Československu a vzhledem ke svému nonkonformnímu vystupování zažívala perzekuci a také věznění.
Státní bezpečnost nezávislé hudebníky z prostředí undergroundu a big beatu označovala jako „vlasatce“. Mladí lidé, kteří se svým chováním a vzhledem vymykali normalizační kultuře Československa, se stávali terčem propagandistických kampaní, ale i přímé perzekuce.
Ivan Martin Jirous, řečený „Magor“, kultovní postava československého undergroundu, umělecký vedoucí „Plastiků“ a autor „Zprávy o třetím českém hudebním obrození“ z roku 1975, která vyšla i v exilu, se do vězení dostal hned několikrát. Nejen kvůli svým kulturním aktivitám, ale rovněž kvůli svému výstřednímu chování.
Od listopadu 1975 Státní bezpečnost perzekvovala undergroundové kapely v rámci celostátně řízené akce s krycím názvem „Kapela“. Od roku 1973 nebyl skupině přiznán profesionální status, čímž prakticky ztratila možnost legálně veřejně vystupovat.
V únoru 1976 se u příležitosti svatby uměleckého vedoucího kapely Ivana Martina Jirouse uskutečnil v Bojanovicích u Prahy nepovolený koncert, na který se sjely na čtyři stovky mladých lidí a na němž vedle „Plastiků“ vystoupily i další hudební skupiny. V reakci na tuto akci se Státní bezpečnost rozhodla proti undergroundu zakročit a zatkla více než dvacet osob, včetně členů The Plastic People of the Universe.
Na obranu mladých hudebníků se tehdy postavila řada známých osobností, například básník Jaroslav Seifert, filozof Jan Patočka nebo spisovatelé Václav Havel, Ivan Klíma a Pavel Kohout.
Zapojení známých postav československé kultury výrazně pomohlo medializaci procesu, i když komunikace mezi intelektuály a undergroundem ve svých počátcích nebyla jednoduchá. Na začátky komunikace s Martinem Jirousem Václav Havel později vzpomínal: „Jen ke mně tu a tam dolehly různé trochu divoké, a jak se později ukázalo, velmi zkreslené zprávy o společenství, které zformoval a nazval undergroundem, a o Plasticích, nekonformní rockové kapele, kolem níž bylo toto společenství soustředěno a jejímž byl Jirous uměleckým vedoucím. On měl o mně, jak ze slov přítele Sněhuláka vyplynulo, rovněž nepříliš lichotivé mínění: byl jsem pro něj příslušníkem oficiální a oficiálně tolerované opozice, tedy vlastně establishmentu.“
Po setkání s Jirousem a poslechu nahrávek „Plastiků“ však Havel usoudil, že se jedná o „hluboce autentický výraz životního pocitu lidí drcených bídou tohoto světa, zneklidňující svou hudební magií“.
I díky zveřejnění informací o chystaném procesu v západních médiích byla většina zatčených z vazby propuštěna na svobodu. Přesto byly k nepodmíněným trestům odnětí svobody v září 1976 odsouzeny čtyři osoby: Ivan Martin Jirous na osmnáct měsíců a Vratislav Brabenec na osm měsíců. Spolu s nimi byli odsouzeni Svatopluk Karásek a Pavel Zajíček.
„Proces s Plastiky“, jak je obecně označován, se stal důležitým impulzem pro vznik lidskoprávního hnutí v Československu a následně i sepsání klíčového dokumentu československého disentu, Prohlášení Charty 77, který propojil nejrůznější kruhy rodícího se disentu: od undergroundu až po katolické intelektuály. Václav Havel tento proces popisoval následovně: „Spektrum bylo úplné, a i když to třeba nelze vyčíst přímo z podpisů na těch různých protestech, ve skutečnosti se právě v této době, v těsnější či volnější souvislosti s případem Plastiků, sblížily a neformálně ― prostřednictvím různých nově navázaných kontaktů a přátelství ― propojily hlavní okruhy, které byly do té doby víceméně od sebe izolovány a které představovaly základní masiv budoucí Charty 77.“
Po propuštění na svobodu byli členové kapely dále perzekvováni. Byli vyhozeni ze svých zaměstnání, nesměli veřejně vystupovat a Státní bezpečnost je pravidelně předváděla k výslechům a umisťovala do „preventivní“ vazby.
Nepřátelská činnost Vratislava Brabence měla podle Státní bezpečnosti spočívat v následujících skutečnostech:
„Jmenovaný se jako signatář Charty 77 podílí na rozmnožování a distribuci protistátních tiskovin, které s Chartou souvisejí. Podílí se na organizování různých srazů členů hippies a undergroundu, které jsou pořádány společně s předními představiteli antisocialistických sil v ČSSR. V průběhu rozpracování bylo zjištěno, že BRABENEC je s představiteli antisocialistických sil v ČSSR v neustálém styku.“
Nakonec byl hudebník v roce 1982 v rámci akce StB „Asanace“ donucen vystěhovat se z Československa.
