Československo, které se záhy po skončení druhé světové války ocitlo pod vedením komunistické strany, prožívalo ve druhé polovině 20. století období plné dramatických zvratů.

Po krátkém čase politické plurality v prvních poválečných letech se v roce 1948 uskutečnil komunistický převrat, po němž se moci chopili místní komunisté a udrželi si ji až do sametové revoluce v roce 1989.

S nástupem komunistů se jedním z klíčových orgánů stala Státní bezpečnost (StB), založená ještě v roce 1945. Postupně se právě tato organizace, analogická se sovětskou KGB, ujala hlavních represivních úkolů v zemi. Začátek padesátých let byl v Československu poznamenán vlnou represí proti různým opozičním proudům a „nepřátelským živlům“: katolické církvi, tzv. kulakům a politické opozici. Mezi nejznámější oběti monstrprocesů, které se konaly po vzoru velkých „soudů“ v SSSR ze třicátých let, patří právnička Milada Horáková, ale i první tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský. Uvolnění, jež přišlo do SSSR společně s Chruščovovým „táním“ po roce 1956, mělo dlouhou dobu v Československu své odpůrce. Šedesátá léta se ale stala obdobím relativního uvolnění zejména pro umělce a vyvrcholila Pražským jarem, pokusem o „socialismus s lidskou tváří“.

Po srpnové invazi roku 1968 se kulturní život v zemi ponořil do tzv. normalizace, panování oficiální kultury, socialistického realismu a trestání nepohodlných umělců. Na začátku sedmdesátých let byla díla řady umělců a spisovatelů zakázána. Důležitým impulzem pro formování alternativní kultury se stalo zveřejnění Prohlášení Charty 77, jejíž jádro vytvořilo základ nejen československého disentu, ale formovalo i prostředí „neoficiální“ kultury. Téměř každý spisovatel nebo umělec, který se nějak zapojoval do aktivit kolem Charty 77, byl perzekvován. StB sahala po nejrůznějších metodách útlaku nezávislé kultury: propagandistických kampaních (tzv. Anticharta), donucení k emigraci (akce „Asanace“), domovních prohlídkách, odposleších, zatýkání i fyzickém nátlaku – to vše se stalo součástí všedního života československých umělců, spisovatelů a intelektuálů. Zpřístupnění státních archivů veřejnosti po sametové revoluci umožnilo detailní zmapování metod perzekuce, které orgány používaly pro vyvíjení nátlaku na nepohodlné umělce.

Dokumenty a písemnosti z provenience bezpečnostních složek komunistického režimu jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek. Vybraných sto archivních dokumentů dokládá perzekuci umělců na území bývalého Československa v období let 1948 až 1989. Největší část archiválií deponovaných v Archivu tvoří personální spisy příslušníků a zaměstnanců bezpečnostních složek. Tento typ archiválie reprezentují materiály k osobě příslušníka Státní bezpečnosti Jaroslava Vokurky, který se podílel na perzekuci grafika a malíře Oldřicha Kulhánka. Významný a důležitý soubor archiválií představují vyšetřovací spisy. Vyšetřovací spis je souborem písemností, fotografií a dalších archivních materiálů dokumentujících sledování dané osoby v období před zatčením a v době vyšetřovací vazby. Vyšetřovací spis Státní bezpečnosti je velice cenným archivním pramenem jak z hlediska historie, tak z pohledu ochrany lidských práv.

Dochované vyšetřovací spisy dokládají, jak postupovala Státní bezpečnost proti představitelům opozice. Zejména při studiu vyšetřovacích spisů z padesátých let je však třeba mít na paměti, že při jejich posuzování nelze provést prostou recepci faktů bez kritiky historického pramene.

Vyšetřování případů často vykazují řadu znaků, které jsou charakteristické pro vykonstruované soudní procesy, zejména psychicky a fyzicky náročný pobyt ve vyšetřovací vazbě, dezinterpretaci výpovědí obviněných, stylistickou úpravu výslechových protokolů ze strany orgánů činných v trestním řízení a především využití nezákonných provokačních metod. Důležitým typem archiválie, dokládajícím rozsáhlý teror, jsou spisy provenience Inspekce ministra vnitra z šedesátých let, kdy komunistický režim projevil částečnou sebereflexi a snahu alespoň do určité míry vyšetřit nejbrutálnější případy perzekuce.

Badatelsky nejžádanějším typem archiválie jsou svazky tajných spolupracovníků a svazky kontrarozvědného rozpracování. Svazky tajných spolupracovníků soustřeďují písemnosti, fotografie a další archiválie k osobě vybrané nebo již zavázané příslušníkem Státní bezpečnosti ke spolupráci s československou Státní bezpečností. Svazky byly vedeny v různých kategoriích, které vymezovaly nejen míru případné spolupráce, ale rovněž vědomost kandidáta či spolupracovníka o ní. Svazky kontrarozvědného charakteru dokládající sledování a případnou perzekuci osoby či skupiny osob. Svazky byly vedeny v různých kategoriích, které vymezovaly rozsah a způsob sledování a perzekuce.

Ačkoliv se Státní bezpečnost pokusila v prosinci 1989 významnou část svých písemností zničit, podařilo se jí skartovat jen malou část materiálů. Archiv bezpečnostních složek tak dnes spravuje v celkem 748 archivních fondech a sbírkách téměř dvacet tisíc metrů běžných archiválií, které jsou až na několik malých výjimek zpřístupněny badatelům.